Ne všude jsme my lidé vždycky vítaní. Je i celá řada soukromých objektů a pozemků, na kterých nás jejich majitelé nevidí rádi, a je i hodně míst, kde vysloveně nemáme co pohledávat. A ať už má taková nepřístupnost jakýkoliv důvod, jedno je jisté. Že by to měli ti, kdo nejsou někde zvaní, akceptovat.
Majetky lidí bývají různé. Ale jedno jim bývá často společné. A to skutečnost, že do toho, co někomu patří, těm ostatním nic není. To, co člověk vlastní, je prostě jeho, a je jenom na něm samotném, jestli to bude využívat sám nebo se uvolí to s někým sdílet. A když majitel usoudí, že se s nikým cizím dělit nehodlá, musí...
Ne každý z nás lidí je vždy a za všech okolností tvor natolik společenský, že by u sebe uvítal kohokoliv, kdo by se u něj zastavil. Každý z nás má aspoň někdy rád svůj klid, každý z nás je někdy rád, když je doma bez nežádoucích hostů nebo dokonce vyslovených vetřelců. Jenže víte, jak to nejednou v životě chodí, že?...
Není nic divného na tom, že kromě lidí, které máme rádi, existují i ti, které zrovna mít nemusíme, případně kterým se dokonce raději vyhýbáme. A zatímco se musíme v každodenním životě s někým setkávat i tehdy, když po tom ani trochu netoužíme, třeba z profesních, úředních nebo jiných důvodů, aspoň doma chceme mít od těch nevítaných pokoj. Tam...
Všichni víme, k čemu jsou na světě ploty. Máme je tu proto, aby se jimi oddělovalo to, co patří někomu, od toho, co patří někomu jinému, máme je od toho, aby kvůli nim nemohl někam pronikat ten, kdo tam není vítán, nebo aby člověk hned věděl, že do prostoru obehnaného cizím plotem může vstoupit pouze tehdy, je-li zde vítán.
